S národem je to jako s člověkem.Když zmizel, nezůstane po něm Nic,
jestliže z opatrnosti neotiskne
jestliže z opatrnosti neotiskne
Svou stopu do kamenů cesty.
Elie Faure
Obyvatelé Starého světa sotva tušili, že za nekonečnými vodními plochami na západní polokouli žije v Novém světě značná část lidského rodu. Kmeny a národy indiánské Ameriky, oddělené od ostatního světa Oceánem, šly staletími podobny vzdálené planetě, pohybující se v hvězdných sférách vesmíru po vlastní dráze. Zkřížení drah těchto dvou do té doby oddělených světů vedlo k nezvratným změnám, předznamenaným dávným proroctvím…
ZÁHADNÍ MAYOVE
Nemůže být pochyb o tom, že Mayská civilizace převyšuje ostatní kultury předkolumbovské Ameriky, ale zároveň je velmi mnoho pochyb o tom, odkud tato dávná civilizace přišla. Její obyvatelé neznali ani pluh, ani vůz a ani domácí zvířata. Pro vznik protomayské civilizace byla rozhodující oblast plání podél pobřeží Tichého oceánu v mexickém státu Chiapas a horská oblast okolo dnešního Guatemala City. Historie této kultury, která vzkvétala mezi rokem 300 až do roku 900 n. l., v oblasti Petén-Yucatán, je vyryta do kamenných reliéfů, které jsme dnes schopni z větší části dešifrovat.
 |
| Chrám č. 4, Tikal, Guatemala |
Pro tuto civilizaci jsou charakteristické chrámy-pyramidy postavené z vápence a pokryté vápenným štukem. Mezi skupinami staveb uvnitř jednoho města, ale mnohdy i mezi městy byly vybudovány dlážděné cesty, stavěny zděné míčovny, kamenné stély se zápisy důležitých událostí, oltáře i pohřebiště.
Záznamy v čase
«Kostru» na kterou se dynastické záznamy Mayů váží, představuje dlouhý kalendář, jejž sice Mayové nevynalezli, ale přivedli ho do konečného stadia vývoje.
Mayský kalendář je založen na celkem pěti různých typech časových cyklů, které jsou násobeny číselným koeficientem. Baktum – 144 000 dní, Katun – 7 200 dní, Tun 360 dní, Uinal – 20 dní a Kin 1 den. Datum bylo definováno tak, že se daná čísla přičetla k počátečnímu datu kalendáře, které mělo asi stejný význam, jako pro nás počátek letopočtu.
Rok byl zpočátku dlouhý 360 dní, ale jelikož to bylo nepraktické, zachoval se starý způsob počítání času pro zvláštní účely, kdežto pro všední život byl zaveden kalendář o 365 dnech, zvaný haab. Měl osmnáct měsíců po dvaceti dnech (číslovaných 0. až 19., celkem 20 dnů) a doplňkový měsíc (číslovaný 0. až 4.) s pouhými pěti dny, které však byly považovány za nešťastné.
Nejstarší vytesané datum bylo nalezeno ve městě Palenque. Zaznamenaný údaj je 13.0.0.0.0.4 Ahau 8 Cumhu, což odpovídá 10. březnu roku 3.374 př. n. l.
Na stánkách Drážďanského kodexu věnovaných ekliptice je vzorec, jenž říká, že 405 měsíčních cyklů odpovídá 11 958 dnům a stanovuje délku synodického měsíce na 29, 52592 dne, což se od novodobých výpočtů odchyluje o 7 minut. Mayové byli schopni bez použití dalekohledu přesně zjistit délku slunečního roku, pohyb planet i jednotlivé měsíční fáze.
Ke každé významné události se vztahovala astrologická věštba, která byla pečlivě zapisována. Kasta písařů (ah dzib) ovládala nejen písmo, ale i astronomii a historii. Jejich ochráncem byl bůh Itzamná [1] legendární vynálezce písma, syn boha stvořitele Hunab Kua [2], a opičí muži, bozi z Popol Vuh [3].
Mayové měli velice přesné astronomické observatoře, jejich přehled o pohybu měsíce a planet je vůbec nejpřesnější, jakého dosáhla jakákoliv civilizace pouhým okem. Mayští kněží – pozorovatelé, velmi přesně změřili délku solárního roku, mnohem přesněji než v Evropě, kde se až do roku 1582 používal Juliánský kalendář.
Zaměnitelnost slova
Mayské texty představují jediný ucelený systém psaných znaků dochovaný na celém území Nového světa, který se svou strukturou podobá textům nalezeným ve Starém světě. Mayské písmo je složitou směsicí ideografických a fonetických prvků, psaný jazyk pak zahrnoval i úplnou slabičnou abecedu. Mayští písaři často dokazovali svou genialitu způsobem, jímž kombinovali ideogramy s fonetiky. Tento jazyk obsahuje mnoho homonym; například znak pro nebe, čtyřku, hada a zajíce je zaměnitelný, protože všechna čtyři slova se čtou ČEN nebo KEN.Mayské hieroglyfy se četly po dvou sloupcích, zleva doprava, od shora dolů. Na veřejných monumentech jsou mayské texty vyryté do kamene a jsou úzce svázány buď se zobrazeným výjevem nebo významnou událostí, podobně jako tomu bylo v Egyptě.
Předkolumbovská literatura
Původní mayské písemnictví zapsané v hieroglyfech není doposud celé nerozluštěno. A to i přes to, že známe několik slov, číslic a názvů měsíců. S mayskými nápisy se setkáváme na stavbách, hrobových kamenech či keramice. Z klasických materiálů se do současnosti dochovaly pouze tři kodexy [4] a fragment čtvrtého. Kodexy jsou skládaná reporela s textem a obrázky. Fragment čtvrtého je uložen v Mexiku a má název podle místa, kde byl poprvé vystaven.
• Drážďanský kodex (Codex Dresdensis) • Madridský kodex (Codex Tro-Cortesianus)
• Pařížský kodex (Codex Peresianus)
• Grolierský kodex
Pokolumbovská literatura
Nejstarší památky pocházejí z doby dobývání Ameriky, kdy vyškolení domorodci zapsali některá díla psaná mayskými jazyky latinkou. Pravděpodobně se jedná o překlady původních piktografických děl, které se však do současnosti nedochovaly. Patří sem hlavně Popol Vuh, Knihy Chilama Balama [5] a Letopisy Cakchiquelů. Dále do mayského písemnictví zařazujeme drama Rabinal Achí.
 |
| Stéla v mestě Quirigua, Guatemala |
• cholsko-tzetzalská (např. čolština, tzeltalština, tzotzilština)
• huastecanská (huastec)
• kanjobalsko-chujská (čuj, tocholabalština, jakaltecom, mocho)
• quičešsko-mameanská (kyčéština, (quiche), cakchiquel, mam)
• yucatánská (itza, lakandonština)
Mayská matematika
Zvláštností mayské matematiky je, že staří Mayové nepočítali s deseti základními čísli (0 až 9), ale v dvacítkové matematické soustavě, která začínala nulou [6] a končila devatenáctkou. Například číslo 16 bylo jednociferné, kdežto 20 dvouciferné a skládalo se z 1 a 0, číslo 80 pak ze 4 a 0.
I když se nám může tento způsob počítání zdát poněkud krkolomný, jistě by nepřekvapil Francouze, Dány nebo Basky žijící na území Španělska, kteří používají v řeči dvacítkovou soustavu, i když zapisují arabskými číslicemi. Francouzi například říkají Quatre-vingts (čtyři dvacítky), což značí 80.
Číslice byly tvořeny ze tří znaků: nul (lastura), jedniček (tečka) a pětek (čára). Například 19 se napíše jako čtyři tečky v horizontální řadě nahoře a k tomu tři čáry rovnoběžně pod sebou. Dvě tečky pod sebou se dají přečíst jako 1×20+1 = 21. Čísla se psala zespodu nahoru. Na stavbách a stélách (většinou tam, kde tesali do kamene) používali Mayové hieroglyfy (různě propracované tváře z profilu), reprezentující božstvo asociované s patřičným číslem.
Představy o světě
 |
| Bůh deště - Tikal, Guatemala |
Staří Mayové věřili, že svět vznikl v ohromném domě, jehož stěny a střechu tvořila těla obrovských plazů. Každý z nich měl svůj vlastní směr a barvu. V jednom z nejvýznamnějších rukopisů [7] se objevuje zmínka o potopě světa: „Najednou začal liják, začalo pršet, když pozbylo žezlo třicet bohů. Rozpadlo se nebe, spadlo na zemi… když ji čtyři bohové, čtyři Bacabové zničili. Když skončila zkáza světa, tehdy byly postaveny stromy Bacabů.“
Mayské podsvětí se nazývalo Xibalbá «Místo strachu» a jeho popis se nalézá v posvátné knize Kičé Mayů «Popol Vuh». Text praví, že dva mladé muže jménem Hun Hunapu [8] a 7 Hunahpu vyzvali páni podsvětí (všichni mají jména smrtelných nemocí) ke změření sil při míčových hrách. Oba mladíci prošli všemožným utrpením, ale nakonec byli poraženi a sťati. Hlava Hun Hunahpu, zavěšená na kalabašově stromě, pomocí magie oplodnila Paní krve, dceru jednoho pána Xibalby.
Poté, co byla Paní krve vyhoštěna na zemský povrch, porodila dvojčata-hrdiny, kteří se stali velkými bojovníky a hráči míčových her. Jmenovali se Huanaphu a Xbalanque. Nakonec i je vyzvali bozi podsvětí k měření sil při míčových hrách. Pomocí úskoků se dvojčatům podařilo pány podsvětí porazit. Stali se z nich bohové slunce a měsíce.
A vše dávný život v sobě tajilo,
Děs vášní dávných věků.
Valerij Brjusov
AZTÉKOVÉ
Ve 14. století n. l. byla mayská říše zaplavena Aztéky, kteří na území Mexika vytvořili vlastní stát, který přetrval až do španělské invaze. Aztékové používali podobného kalendáře jako Mayové: byl založen na 365 dnech a na obdobích o 260 dnech, jen pořadí dnů označovali poněkud odlišným způsobem. Aztékové počítali dny od 1. do 20. na rozdíl od Mayů. V řečtině je pro označení boha používán termín theos. Obdobný termín a to teotl nalezneme i v jazyku domorodců (žijících na středomexické vysočině) nazývaném náhuatl. Tito indiáni věřili, že před naším nynějším světem existovaly již čtyři světy, naše slunce je páté v řadě a vzniklo spojeným úsilím dvou protikladných bohů: «Opeřeného Hada» Quetzalcoatla [9], boha světla a boha temnot, «Kouřícího zrcadla» Tezcatlipocy [10], kteří vyzvedli nebe po poslední katastrofě.
Jelikož byl nový svět ponurý a studený, obětovali bohové dva ze svého středu. Jeden se vrhl do ohně a po transformaci se stal sluncem. Druhý bůh čtyřikrát zaváhal a proto se stal lunou, která září méně než slunce. Svět ale stále nebyl plně funkční, hvězdy se nepohybovaly a málem zapálily zemi. Bylo zapotřebí nové oběti a to všech bohů.
Údělem Quetzalcoatla bylo všechny bohy pobít a nakonec zabít i sebe, aby mohl vstát z mrtvých a znovu zasáhnout. Sestoupil do pekel pro kosti mrtvých, ty rozdrtil na prach a smísil je se svou krví. Jeho smrt byla jen dočasná, ale ve světě, který stvořil, teklo mnoho krve a bylo mnoho mrtvých. Smrt byla chápána jako nutný zdroj nového života. Krvavými oběťmi byly drženy na uzdě ničivé síly.
Náboženství Aztéků
Aztékové přejali a vyznávali duchovní tradici, jejíž kořeny sahají až k Olmékům a kterou tradovali už Mayové. Každé město v předkolumbovské Americe mělo své ochranné božstvo, ale základní náboženský rámec zůstával pro všechny mezoamerické civilizace stejný. Duchovenstvo, jehož členové dodržovali celibát, řídilo uctívání nadpřirozených sil. Kněží se na své poslání připravovali v Calmecacu, obdobě kněžského semináře. K jejich povinnostem patřily rituály v rámci 260denního kalendáře, které byly zapsány v kožených skládaných knihách.V náboženství Aztéků je třeba rozlišovat starší religiózní systémy a ideologii expandující aztécké říše. Druhý náboženský systém byl kultem slunečního boha Huitzilopochtliho [11], který se každého rána za úsvitu znovu a znovu rodí, aby vystoupal na hřbetu Ohnivého hada až na samý vrchol nebe, odkud jeho cesta vede k strašlivé bohyni Cihuateteo, představující duše zemřelých žen při porodu. Tato bohyně jej odvádí každý večer do podsvětí za západním horizontem.
Potopa
Mezi aztéckými kněžími, kteří vytvořili složitý kosmogonický a etický systém, existovala představa o tom, že svět byl zničen potopou. V systému se totiž opakují takzvané soles (éry), zakončené vždy přívalem vody, ohně a větru. V aztéckém rukopise zapsaném latinkou se říká: „Přišel den, kdy smrt ovládla lidstvo. Tehdy museli dospělí odejít do země Mictlan a nejmenší z dětí zaujaly místo u kouzelného stromu. Tento strom krmil jako matka děti svým mlékem. Vznikla tak nová rasa gigantů, která žila 4008 let. Potom bohové, protože s nimi nebyli spokojeni, poslali na zem potopu. Všichni lidé se stali rybami až na jeden pár, který se schoval ve větvích stromu ahuehuete. Ke katastrofě došlo desátý den Atl. Když potopa skončila, lidstvo se obnovilo a vznikla nová generace.“
Hvězdné mýty
Slunce, jako dárce života bylo uctíváno a často zbožňováno téměř všude, ale vysloveně solární kulty jsou mnohem vzácnější. Kult Slunce se těšil přízni ve velkých civilizacích; nalézáme jej u Inků [12] či Aztéků, stejně jako u starých Egypťanů či v Číně. Funkcí mýtů v těchto rozvinutých společnostech bylo srozumitelnou formou zdůvodnit politické struktury společnosti. Panovník byl synem Slunce, který vládl nad společenským řádem jako slunce nad řádem nebeským.
Planetu Venuši [13] staří Mexičané nikdy nepovažovali za šťastnou hvězdu, naopak se jí báli, zavírali před ní za rozbřesku okna i dveře, aby se ochránili před jejími paprsky. Venuši pokládali za staršího bratra slunce[14], který byl korpulentní postavy a s bohatým plnovousem. Představovala taktéž boha Quetzalcoatla, jenž opětně stvořil vyhubené lidstvo z kostí získaných z podsvětí, které smísil se svou krví.
Souhvězdí Velké medvědice bylo pro Aztéky bohem Tezcatlipocou – bohem spojeným se smrtí a směrem severním. Jelikož na zeměpisné šířce, kde žili Aztékové, poslední hvězda tohoto souhvězdí mizí za obzorem (na rozdíl od naší zeměpisné šířky, kde nikdy nezapadá) věřili, že tento bůh je bez nohy, protože mu ji sežrala nebeská příšera.
Posvátný kalendář
 |
| Kamenný kalendář |
Z posvátného aztéckého kalendáře se nám dochovala pouze kamenná kopie. Kalendář zhotovený z ryzího zlata, který byl nejposvátnějším předmětem uchovávaným v hlavním chrámu, daroval král Montezuma Hernánu Cortésovi roku 1519.
Tento sluneční kalendář je syntézou geometrických tvarů, které nás vedou jak k úvaze o všeobecných principech, tak i k specifičnostem geometrických i číselných vztahů ve světě kolem nás. Nabízí nám však také mnoho obrazů, které k nám mluví symbolickou řečí. Jako ústřední motiv našeho bytí je pokládáno srdce, které mnoho domorodých kultur považuje za sídlo mysli. Toto srdce je rovnovážným bodem mezi věděním a mocí. Symbolický had ztělesňuje pohyb času, jeho hlava se pohybuje s přítomností a vzpomínky tvoří jeho táhnoucí se tělo. Je to naše paměť, ale had je také obrazem hadí síly, šplhající po obratlích páteře. Celý vesmír byl chápán jako interakce dvou protichůdných sil nazývaných nagual a tonal.
Mexické «století» trvalo toliko 52 let, ale tato «století» se vždy navzájem doplňují ve dvojicích, které tvoří cyklus 104 roků. Tyto dvojice «století» jsou jen součástí cyklu vyššího, čítajícího 1.248 let, který se skládá ze 12 dvojic «století». Za tuto dobu Venuše učiní 780 oběhů (Martův cyklus má shodný počet dnů). Délka jednoho cyklu Venuše je 584 dnů, stejně jako Mars uskuteční 584 oběhů za cyklus 1.248 let.
Voladores – Letci
 |
| Stadion |
O tom, že byli mexičtí Indiáni tělesně zdatní a že sport pěstovali zcela cíleně, dnes není pochyb. Dochovalo se nám do dnešních doby mnoho «stadionů», kde Indiáni hráli košíkovou s gumovými míči v době, kdy Evropané o nějakém kaučuku neměli ani ponětí. Hieroglyfické nápisy na kamenných koších většinou označují datum založení stadionu. V Mayském městě Uxmalu byl stadion založen v roce 649, ale v Mexiku nalezneme sportoviště i podstatně starší.
V sousedství těchto sportovních areálů většinou nalezneme i posvátné pyramidy, či významná obětní místa. To jen dokládá, jakou důležitost sportování Indiáni přikládali. Součástí těchto sportovišť byl i chrám, v němž se před zápasem scházeli hráči, rozhodčí a kněží k předepsaným obřadům.
Druhým velice rozšířeným sportovním odvětvím po košíkové byla akrobatická gymnastika. Vládce Aztéků Montezuma si vydržoval početnou skupinu «profesionálních» akrobatů. Španělský místokrál předvedl s ohromným úspěchem dovednosti těchto akrobatů samotnému papeži Klementu VII. v jeho římském sídle.
Nejdéle se tato tradice udržela u dvou indiánských kmenů Otomí a Totanaků. Indiáni kmene Otomí předvádějí tuto souhru ducha a těla pouze jedenkrát za rok, a to o svátku Corpus Christi – Božího těla, který se slaví o Velikonocích. Podívejme se, jak tento rituál (starý několik stovek let) vypadá.
 |
| Letci |
Nejprve je nutné vybrat v lese vhodný strom, který je poražen, kmen je očištěn od kůry a donesen na místo akrobatické produkce. Tomuto sloupu se španělsky říká palo volador. Jeho výška je asi 25 m a na vrcholku je umístěna plošina o průměru 70 – 80 cm, kolem které je vytvořen jakýsi ochoz, a na plošinu jsou uvázána čtyři dlouhá lana. Akrobati se oblečením nijak neliší od ostatních Indiánů: dlouhé bavlněné kalhoty a bílá košile. Vlasy však mají ovázané červeným šátkem. Další dva křiklavě červené šátky mají ovázány kolem hrudi, kde vytvářejí kříž. Tyto kříže znázorňují ty, které letci představují: čtyři ptáky, kteří byli u Aztéků zasvěceni Slunci.
První akrobat má v ruce dřevěný bubínek, druhou rukou hraje na flétnu. Za zvuku taneční melodie vystupují letci po provazových stupních až na samý vrchol sloupu, kde usedají na ochoz. Začíná první tanec letce – ptáka. V rytmu hudby tančí na úzké plošině. Když se melodie zdvihne, vyskočí letec do výšky. To vše se odehrává ve výšce 25 m. V závěru svého vystoupení si uváže kolem těla lano a následuje sólové vystoupení dalšího akrobata. Když dotančí všichni letci, vrhnou se z plošiny a pomocí lan, hlavou dolů, provedou posvátných třináct obletů kolem sloupu. Vedoucí stále hraje na flétnu a udává rytmus obletů. Tento posvátný sport má svá přesná pravidla.
Důležitost čísla třináct pochopíme v souvislosti se starým indiánským kalendářem. Indiáni počítali kalendářní cyklus na období padesáti dvou let, tj. 4 x 13, kdy čtyřku reprezentovali posvátní ptáci – letci Slunce a třináct obletů sloupu, je analogií čtyř kratších cyklů. Po padesáti dvou letech očekávali Indiáni vždy zničení světa strašlivou přírodní katastrofu. Rozbíjeli všechno své nádobí, uhasínali ohně… a když konec světa nenastal, vítali příchod nového období velkými slavnostmi.
Dokonce i nefrit je roztříštěn,
Dokonce i zlato je rozdrceno,
Dokonce i peří kvecela je spáleno…
Člověk nebude žít věčně na povrchu země:
Náš čas trvá jen krátce!
Texcoca Netzahualcoyotl [15]
Aztékové zánik své civilizace předvídali. Po každých 104 letech, když se sešel 260denní, 365denní sluneční cyklus. a 584denní cyklus planety Venuše, se obávali, že zhasne páté slunce, čemuž se snažili zabránit oběťmi ohnivému bohu. Tato mocná říše však nezanikla v důsledku vesmírné katastrofy, ale na důsledky střetu s civilizací evropskou… Stalo se tak definitivně v dubnu roku 1521, kdy se bezezbytku naplnila věštba a skončila i 3000 let stará historie Mezoameriky.
-------------------------------------------------------------
SVĚT PŘEKOLUMBOVSKÉ AMERIKY, Michael Coe, Dean Snow, Elizabeth Benson, Knižní klub a Balios, Praha 1997
KALENDÁŘ aneb kniha o věčnosti času, Nakladatelství Svoboda, Praha 1978
ENCYKLOPEDIE BOHŮ, Michael Jordan, Volvox Globátor, Praha 1997
NEBE – řád a chaos, Jean-Pierre Verdet, Slovart, 1997
VÝPRAVY DO MÝTICKÉ MINULOSTI, Zecharia Sitchin, Fontána, 2005
OSUDOVÝ DEN 13. SRPEN 1999?, John Mini, Volvox Globator, Praha 1999
-------------------------------------------------------------
POZNÁMKY:[1] Itzamná – pán nebes, vládce dne a noci. Stál v čele Mayského panteonu, žil na nebi a na zem sesílal déšť. Byl také uctíván jako bůh lékařství a ohně a jako vynálezce písma a kalendáře, někdy je spojován se sluncem. Byl zobrazován jako stařec s bezzubými ústy a povislými tvářemi. Jeho manželkou byla bohyně měsíce Ixčel, která byla rovněž bohyní porodu, lékařství a duhy.[2] Hunab Ku – nejvyšší božstvo mayského panteonu. Předpokládá se, že neměl žádnou podobu, není znám žádný jeho obraz.
[3] Popol Vuh, nebo také španělsky Libro del Consejo [libro del konsecho], či Libro del Común [libro komůn] je kniha o mayské mytologii zapsaná v jazyce quiché kmene Quiché v dnešní Guatemale. Jedná se o hlavní věroučnou knihu Mayů. Popol Vuh je rozdělen na čtyři hlavní části:
Kniha první – pojednává o stvoření světa a pokusech o stvoření lidí; popisuje zničení nepodařeného lidstva a nepravých božstev.
Kniha druhá – pojednává o vítězství světla nad tmou a o činech božských reků v Xibalbě.
Kniha třetí –zabývá se dobou předků; čekáním na světlo a putováním z pravlasti.
Kniha čtvrtá – líčí vznik quicheského státu a jejich nadvládu nad ostatními kmeny.
[4] Názvy dostaly podle měst, kde jsou uloženy.
[5] Soubor historických kronik, mýtů, proroctví a rodokmeny sepsané v šestnáctém století.
[6] Pojem nuly nezávisle na sobě objevili Mayové i Olmekové někdy kolem roku 357. Evropané neznali nulu do 12. století.
[7] Rukopisy, kterým se začalo říkat Kroniky Chilama Balama z Chumayelu, byly objeveny roku 1870.
[8] Hun Hunapu – během míčové hry přišel o hlavu. Ta se skryla v dýni, která od té doby začala nést plody.
[9] Quetzalcoatl existuje v různých podobách – jako slunce, vítr a planeta Venuše. Byl vládcem druhého období zvaného Čtyři Vítr, které skončilo větrnou smrští a proměnou lidí v opice.
[10] Tezcatlipocu stvořila prvotní božstva Pán a Paní našeho těla. Vládl prvnímu ze čtyř období (Sluncí – zvanému Čtyři Ocelot), které skončilo tím, že jaguáři sežrali lidi a obry, kteří tenkrát žili na zemi. Své jméno «Kouřící zrcadlo» dostal podle magického zrcadla v němž viděl minulost, přítomnost i budoucnost.
[11] Huitzilopochtli «Modrý kolibřík» je bohem slunce a války. Je pokládán za jednu ze čtyř emanací nejvyššího boha Tezcatlipocy «Kouřícího zrcadla». Jeho matkou byla bohyně jara a země Coatlicue, která před ním porodila 400 hvězd noční oblohy a jejich lunární sestru Coyolxauhqui. Tu zázračným způsobem oplodnil míč z peří, když zametala svůj dům. Huitznahuaové (hvězdy) na nenarozeného sourozence tak žárlily, že uřízli Coyolxauhqui hlavu, Huitzilopochtli se i přes to narodil; byl dospělý, plně ozbrojený a zabil své nevlastní sourozence.
[12] Inkové byli kečuánský kmen, tvořící klan se zvláštními privilegii, který založil mocnou a velmi centralizovanou říši. V čele stál Inka – vládce, považovaný za syna Slunce a jako slunce uctívaný.
[13] Mayové a Aztékové pokládali Venuši za symbol smrti a znovuzrození.
[14] Venuše se vyskytuje vždy někde poblíž slunce. Tím, že těsně před nim buď vychází, či za ním zapadá, můžeme vysvětlit, proč byla považována za bratra.
[15] Texcoca Netzahualcoyotl «Postící se kojot» je velký panovník, který proslul i jako básník.
-------------------------------------------------------------
Tento text byl poprvé publikován v roce 2007 na mé nynější domovské stránce http://www.horevklub.org/.
