Pokud hledáme opravdu duchovní podstatu Alchymie, která je také nazývána uměním královským «Ars Regia», musíme ji hledat nikoli v transmutaci kovů, ale v umění duševních přeměn, které vedou člověka k poznání vlastní bezčasové podstaty.
K realizaci vnitřní cesty je zapotřebí obnovit «původní ušlechtilost» člověka/Adama, neboť sjednocení s Bohem je možné jen na základě Adamova věrného obrazu. Mluvím o Adamovi před pádem a vlastně i před samotným Adamem. Mluvím o předobrazu Adamově, o Adamu Kadmonovi...
V okamžiku, kdy si Nejskrytější přál se projevit,
učinil nejprve jediný Bod, jenž proměnil v Myšlenku.
Do ní vkreslil všechny obrazy a do ní vyryl veškeré tvary.
A společně s nimi vyryl i svatou Lampu,
vyryl ji podle skrytého nejsvětějšího obrazu jako hluboké dílo,
vycházející z té Myšlenky.
A ta se nazývá Mi, Počátek Díla,
existuje i neexistuje v hloubce a skrytosti
Zóhar, I. fol. 1b-2a
Když člověk Adam pojmenovává vše na zemi, dává všemu jméno (šém/Š-M). Člověka však pojmenovává Bůh a dá mu jméno Adam (A-D-M); Alef můžeme chápat jako «Já», Dalet nese hieroglyfický význam dveře, ale mohli bychom jej vykládat i jako bránu k změněnému stavu vědomí, totiž k «bdělosti». Mem značí vodu/čas/smrt/nevědomí. Člověk je svým jménem předurčen ke smrtelnosti, k neustálému prostupování (slavo)bránou mezi bytím a nebytím. Zároveň se však jméno Adam dá přeložit jako «podobám se»…
Nicolas Flamel (1330 – 1417) o završení alchymistického díla napsal: „…činí člověka dobrým, protože v něm vymýtí původ všech hříchů – totiž lakotu – takže je potom štědrý, mírný, zbožný, věřící a bohabojný, ať byl dříve jakkoli špatný. Neboť od této chvíle bude stále naplněn velikou milostí a milosrdenstvím, jež přijal od Boha a hlubinou jeho zázračných děl.“
Z pohledu vnitřní cesty není přeměna olova ve zlato nic jiného než probuzení «spícího» člověka v Člověka/Adama «bdícího». Analogie mezi duševními stavy a minerální říší můžeme pochopit teprve v momentě, kdy jsme schopni chápat vše hmotné kvalitativně/vnitřně a psychické naopak hmotně/objektivně/věcně.
„Hleďte, odhalil jsem Vám co bylo skryto:
(alchymické) dílo je s Vámi a při Vás!
Nalézáte je totiž v sobě samých,
kde působí neustále a bude stále přítomné,
ať jste kdekoliv na zemi nebo na moři.“
Hermés Trismegistos, «Kniha sedmi kapitol»
Arabský výraz AL-KIMIA byl pravděpodobně odvozen od staroegyptského KÉME (černá zem), který mohl být jak označením Egypta, tak prvotní alchymistickou materií. Mohl být však odvozem i z řeckého CHYMA, které souvisí s «tavit» či «slévat».
Kořeny alchymie nalézáme v kněžském umění starých Egypťanů, kteří za zakladatele tohoto umění považovali staroegyptského boha Thotha; Řekové pravděpodobně tutéž entitu nazvali Hermes Trismegistos - «Hermes třikrát mocný». Pozdější křesťanství pojímalo alchymii jako přirozené zrcadlo zjevných pravd. Kámen mudrců byl chápán jako věčný obraz Krista a jeho vznik jako zrozeni Krista-Emanuela. V islámské tradici duchovních nauk byl Hermes Trismegistos často ztotožňován s Henochem.
Výraznější narážky na dvě cesty alchymie nalézáme Číně a v Indii. Čínská alchymistická tradice rozlišuje mezi dvěma směry praxe: waj-tan, kdy alchymisté hledali elixír v přírodních zdrojích a nej-tan, cestu vnitřní. Čínští alchymisté pracovali v rámci taoistického učení o jangu a jinu a teorie o pěti elementech. Jedním z postupů vnitřní alchymie bylo navození stavu pomocí meditace, ve kterém nadpozemské vědomí jang, jež by se též dalo nazývat «prapůvodní myslí», vyvažuje pozemské vědomí jin, jež je součástí historicky a kulturně podmíněné lidské mysli.
Tajemství zlatého květu spočívá v meditaci, známé jako «otáčení světel». Zlato pak představuje «osvícení-probuzení», kdežto květ znamená otevření mysli tomuto světlu. A ono tajemství je skryto v opuštění všech omezujících myšlenek a pocitů. Až když vědomí zůstane prázdné, začne světlo zářit zevnitř. Čínští alchymisté věřili, že ustálená mysl ve zklidnělém těle je nejvhodnějším způsobem pěstění elixíru nesmrtelnosti.
Zkrocené smysly jsou vždy «BDĚLOSTÍ» učedníků Buddhy Gautamy.
Gustav Meyrink: „Na hranicích onoho světa“, článek
V indické alchymistické tradici narážíme na učení mistra Bogara, který tvrdil, že vyvrcholením «zlatě zbarvené alchymie» kundaliní-jógy je sjednocení mužského a ženského principu Šiva a Šakti. Toto sjednocení nacházeli indičtí alchymisté vnitřní cesty v tantře. Toto slovo je odvozeno ze sanskrtského kořene «tan», značícího napínat, jako se nit napíná na tkalcovském stavu. Naznačuje proces tkaní či spřádání. Jóga znamená jednotu mezi uvnitř a vně, tantra je praxí tkaní této jednoty, expanze «já» do univerzálního «Já». Tantra užívá technik hathajógy jako prostředku k dosažení vnitřního rozvinutí a seberealizace. Předpona hatha je složeninou slabik ha-Slunce a tha-Měsíc.
Indické pojetí univerzálního Já - átmanu se od západního poměrně liší. Zde je voláno po znovuodhalení, po potřebě hlubšího vhledu do povahy sebe sama. Toho může být dosahováno různými duchovními praktikami. K vyrovnanosti člověka přispívá vnitřní meditace a trvale přesné myšlení. Naplnění mysli láskou a soucitem, koncentrace i moudrost dokáží vymýtit negativa a dovést člověka k osvícení. Moudrost tkví v pochopení jevů takových, jaké doopravdy jsou ve svých vzájemných vztazích.
V Diamantové sútře je psáno: „Bódhisattvové a vznešení lidé musí mít ničím neomezenou mysl. Musí mít mysl neomezenou tvarem. Musí mít mysl neomezenou zvuky, vůněmi, chutěmi, doteky a představami.“ Poselství tohoto textu spočívá v tom, že skutečně osvícená-bdělá osoba si uvědomuje, že nemá vlastní já (ve smyslu ega), vlastní existenci (jakožto kontinuální oddělené individuum) ani osobnost (jako trvalou entitu, jež prochází znovuzrozením). Všechny podmíněné jevy jsou iluzorní, existuje pouze absolutno, jenom nirvána je prosta klamu.
Když Buddha pronesl první kázání ke svým pěti žákům o čtyřech vznešených pravdách sdělil jim: že život je plný utrpení, že příčinou utrpení je touha mířící nesprávným směrem, že utrpení lze odstranit a že jeho odstranění lze dosáhnout vznešenou osmidílnou cestou, která obnáší pravý názor, pravé rozhodnutí, pravou řeč, pravé jednání, pravé žití, pravou snahu, pravé rozvažování a pravé soustředění ducha.
„Vědomí je to, co má každý z nás,
když vidí, slyší, když cítí libost nebo bolest,
když si něco představuje či rozvažuje,
nebo když se rozhoduje k činu.“
C. H. Judd
Lidské vědomí obsahuje mnoho úrovní a naše zážitky či zkušenosti mohou být uloženy v různě hlubokých vrstvách tohoto vědomí, či pohřbeny v oblasti nevědomí. Psychologický slovník jej definuje takto: vědomí zahrnuje subjektivní jevy, od vnímání prostého podnětu až k složitým poznávacím procesům, na nichž se podílejí psychodynamické činitele, jako je motivace, vliv předchozí zkušenosti a momentální stav.
Jako nevědomí byla již v předfreudovské éře označována ta část vzpomínek a zážitků, které si jedinec neuvědomuje. Jde o termín označující neuvědomované oblasti psychického života. Nemůžeme však ztotožňovat psychické a uvědomělé.
Po vytěsnění nepřijatelných a traumatizujících zážitků do nevědomí dochází sice u člověka k odstranění úzkosti a pudového napětí, ale vytěsněný zážitek stále působí jako skrytý motiv, který ovlivňuje naše chování, projevuje se chybnými výkony a neurotickými příznaky.
Lidské vědomí je potencialita, která postupuje k plné aktualizaci, není však konečnou aktualizací. Člověk si může být něčeho vědom, aniž by si byl vědom, že si je vědom. Pak ovšem toto něco nemůže pochopit ani poznat. Nebo si může být vědom, ale nechápat to a tudíž ani poznat. A nebo může něco chápat, ale špatně a pak to ve skutečnosti nezná… Skrze akty chápání začíná člověk postupně poznávat více a více. Cesta vede od uvědomění si, přes zvědomění k pochopení a k bezpečnému vědění.
K bezpečnému vědění se dopracujeme přes fakta. Fakta jsou interpretace ověřené na údajích. Tato věta shrnuje proces lidského poznávání a to, co lze poznávat je realita… pouze tady a teď. Dynamika tohoto procesu je v člověku zajišťována jeho neustálou a neúnavnou touhou vědět víc a více. Realita a poznání jsou ve vzájemném vztahu již od prvotního hříchu. Vědění je pak interpretace, která se ověřuje v rámci údajů, je konkrétní realitou. Abychom věděli, musíme si být něčeho vědomi, musíme to pochopit a platnost pochopení potvrdit. Je rozdíl «být si něčeho vědom» a «něco vědět». To je rozdíl mezi VĚDOMÍM a POZNÁNÍM.
Na rozdíl od lidského vědomí si Vědomí Božské můžeme představit jako akt dokonalého porozumění a pochopení všeho o všem. Tento akt je dokonalý a nekonečný, v Bohu neexistují žádné reálné rozdíly mezi tím být si vědom, pochopit a znát. Pouze tím, že je Bůh živě přítomný v sobě – vědomý si sebe sama v Božském Vědomí – zná Bůh sám sebe. Jelikož je však Bůh i zdrojem všeho ostatního a je přítomen v sobě, je také přítomný ve všem ostatním, všemu ostatnímu rozumí a také to zná.
Láska k sobě znamená sympatii a důvěru k vlastní bytosti,
k tomu co z ní vychází, k jejím impulsům a citovým hnutím.
Zahrnuje také úctu a respekt k sobě,
veliké «ANO» k vlastní existenci.
E. Fromm: «Člověk a psychoanalýza»
Pravá Láska je čistá a bezpodmínečná. Slyšela jsem nedávno od Toho, jenž střílí do vzduchu (viz materiál z 20. 9. 2006) velice pěkné vysvětlení tohoto termínu. Pokud máte doma svého psího miláčka, jistě hned pochopíte, o čem je řeč… Představte si situaci: vrátíte se domů z práce, v rukách věci, zpocení, unavení a váš čtyřnohý přítel Vás zběsile vítá, skáče a štěká. Zavřete ho tedy (i když byste neměli…) do vedlejší místnosti, abyste si v klidu sundali boty a kabát a oblékli si něco pohodlnějšího na sebe. A když opět dveře otevřete, váš pejsek vás vítá stejně nadšeně jako před dvaceti minutami. Pokud totéž uděláte se svým přítelem či přítelkyní, bude po vás jistě chtít dvě věci: vysvětlení a omluvu. Člověk stále něco vyžaduje, něco něčím podmiňuje… Milujeme-li, pak ať děláme cokoliv, není to špatné. Kde je láska, tam nic není zlé. Láska očišťuje.
Představte si své vědomí a nevědomí jako dvě spojité nádoby, které stojí před Vámi na pracovním stole. Vlevo pasivní, hluboké nevědomí, které je analogicky shodné s principem hebrejského písmene Mem, na pomyslných vahách je miskou vin. V nádobě napravo se nachází vědomí, analogicky shodné s hebrejským Šin – miska neviny.
Je-li naše vědomí «osvíceno» bezpodmínečnou láskou, je to jako když zapálíte kahan pod pravou nádobou. Její obsah se bude teplem ohřívat, rozpínat se a postupně se začne mísit i s obsahem nádoby vlevo. Pokud naše vědomí dostane motivační impuls ve správný čas (zapálení kahanu) začne se postupně měnit, začneme «zvědomňovat» sami sebe. Postupně odkrýváme jednotlivé vrstvy našeho vědomí a čistíme temnotu nevědomí tím, že vytěsněné zvědomíme a přijmeme. Skryté motivy se stávají zjevnými a my jim můžeme porozumět a pochopit je. Při medici pak můžeme uvolnit větší část naší mysli a tak zvětši šance na její úplné vyprázdnění.
Přes vlastní očistu, rehabilitaci sebe sama sami před sebou a přes přijetí sebe sama, jsme schopni udržet oheň Lásky ve svých srdcích a tímto ohněm rozžínat další srdce a další vědomí… Tímto způsobem můžeme prozařovat Universum a přidávat tak na pomyslnou misku vah dobra ve Stvoření. Můžeme být vnitřně šťastni i v tomto světě, ale pouze skrze nezaujatost pohledu vlastního Já, které je nedotknutelné, zatímco trápení a požitky zasahují pouze mě…
…Chtícího osud vede, nechtícího vleče…
Stoičtí filosofové o svobodném určení
Když se zrodil prvotní Člověk Adam, když poprvé vydechl a prozřel, uviděl jedinou živoucí bytost, která ho mnohonásobně převyšovala svou dokonalostí… Nazval ji Otcem. Od té doby člověk nazývá bohy svými rodiči a sebe chápe jako jejich dítko. Tento postoj k ikonám jednotlivých civilizací se opakuje ať v monoteizmu, či polyteizmu. Jak vidno, je to jedno…
Každé lidské dítko má více či méně akcentované období ve svém dětství (kolem třetího roku života), které se dá označit typickým výrokem: „Já sám!“ V tomto období je riziko dětských úrazů jedno z největších. I u Adama můžeme vypozorovat analogické období. Adam se samostatně rozhodl a požil zakázané ovoce. Spáchal prvotní hřích…
Představte si situaci na dětském hřišti. Na písku sedí Adam a šťourá v něm klackem. Nudí se. Pomalým krokem a s ostychem k němu přijde malá Eva s velkými mašlemi zapletenými v dlouhých copech a začne ho přemlouvat, že ta jablka za silnicí jsou fakt dobrá. Potkala před chvílí kamaráda a ten říkal, že jsou kouzelná. A Adam má problém. Táta sice říkal, že to nemá dělat, ale jak bude před Evou vypadat, když se bojí táty. A taky co když jsou vážně čarovná…
Adam se rozhodl, jak se rozhodl a Otec ho potrestal tak, jak ho potrestal. Svůj díl Otcovy oprávněné zloby sklidila i Eva. Ale jak by to dopadlo, kdyby Eva ten den na písek nepřišla? Bůh stvořit Evu na Adamovu žádost, ale bylo nutně Božím záměrem, stvořit ji? Ví Bůh, já ne…
-------------------------------------------------------------
Prameny:
PSYCHOLOGICKÝ SLOVNÍK, Pavel Hartl, vydal Jiří Budka, Praha 1994
PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI, Pavel Poříčan, Orbis, Praha 1973
JEŽÍŠ KRISTUS. Kým byl/je doopravdy, Daniel A Helminiak, Práh, Praha 2004
BDĚLOST, Anthony de Mello, Cesta, 2004
KÁMEN MUDRCŮ. Výprava za tajemstvím alchymie, Peter Marshall, BB/art, Praha 2004
BDĚLOST, TOŤ VŠE! Gustava Meyrinka cesta k nadsmyslnu, D. Ž. Bor, Trigon, Praha 2002
ZÓHAR. Svatá kniha kabaly, překlad Mirko Beneš, Dobra, Praha 2003
ALCHYMIE. Tradiční věda o kosmu a duši, Titus Bucrckhardt, Malvern, Praha 2003
-------------------------------------------------------------
Tento text byl poprvé publikován v roce 2007 na mé nynější domovské stránce http://www.horevklub.org/.
